Duben 2010

S mužem nazeleno 4.část

6. dubna 2010 v 5:25 | @lex |  Moje příběhy
.
Seděli u stolu v nejluxusnější restauraci města a Claudia tomu nemohla skoro ani věřit.Jen předkrm tady stál čtvrtinu její průměrné mzdy za jeden obraz.Ke stolu přišel číšník. "Tak co si dáš?" otázal se Erharda. Claudii která stále nezpustila oči z jídelního lístku to přišlo dost neurvalé, ale jakmile zvedla hlavu vykulila oči.Na chvíli si myslela, že snad vidí dvojitě.Ale jakmile si zpětně přehrála číšníkův hlas, došlo jí, že to bude Erhardův bratr - dvojče.Ale jinak byli naprosto stejní.Blond vlasy, stejně ostřihanou bradku, a seržant Caprilli byl proti svému bratrovi o dost mohutnější, tím spíše vypracovanější.Objednali si a čekali.Jejich rozhovor nabíral obrátky a Claudia se o Erhardově bratru Jáchymovi dozvěděla zajímavé věci.Když byli v nejlepším, přinesl Jáchym talíře s jídlem.

S mužem nazeleno část 1

5. dubna 2010 v 15:44 | Soldierka
Claudia ležela ve své posteli a už usínala když si vzpomněla, že musí udělat ještě pár poznámek do práce.Neochotně vstala a vytáhla ze zásuvky blok a tužku.Tužka však jako by také usínala, psala pomaleji a pomaleji až nakonec dívce klesla hlava ke straně a její myšlenky zmizeli v nenávratnu.Usnula.
            Když se druhý den vrátila z práce domů,převlékla se do svého maligního oděvu a lehla si na gauč ve svém malém útulném bytečku který sdílela se svou sestrou a pustila si desku.Z relaxování ji vytrhl zvonek.Trhla sebou a unaveně se vydala otevřít.Na prahu stál nějaký muž.Voják. "Ehm, hledáte někoho?" zeptala se. "Vy jste Adriana Gelerová?" "Ne, já jsem její sestra" "Seržant Caprilli těší mě." Podal jí ruku a ona ji jemně, nejistě stiskla. " Pokud hledáte Adrianu, za chvíli se vrátí můžete na ni počkat tady!" pozvala jej dál. Seržant se zul na rohožce ale stejně z jeho kanad opadalo zaschlé bahno, bůhví jak dlouho staré. "Kávu nebo čaj?" zeptala se z kuchyně.Muž procházel chodbou jako omámený.Každá zed byla vymalovaná jinou barvou a na háčcích viseli překrásné tapisérie. "To - to je nádhera!" konstatoval se zatajeným dechem až vešel do kuchyně. "Jenom vodu, díky." Židle v kuchyni byli potažené maskáčovými povlaky a vlastně celá kuchyně byla tak trochu džungle.Skříně na nádobí měli dvířka z tmavého jasanového dřeva a linka byla mramorově černá. "Posadte se" vybídla ho. Seržant Caprilli však stál jako by se bál, že tu nádheru jediným svým krokem nějak zneuctí. "Krásnější byt jsem ještě neviděl!" dodal s dalším užaslým pohledem na strop.Bylo na něm vyobrazeno amazonské slunce s ptáky. "Ten malíř musí vydělávat veliké peníze!" Claudia se začervenala zatímco muž se stále rozhlížel po místnosti. "No vidíte, a to mi sestra říkala že tu podlahu jsem udělala příšernou!" pousmála se. Muž se podíval na zem, kterou zdobily nádherně barevné listy všech tvarů a velikostí. " To jste vy sama - sama namalovala?" zadrhl se mu hlas.Zdálo se že až
ted si všiml
její bílé košile s různobarevnými skvrnami na všech místech.Usmála se na něj a podala mu slíbenou sklenici vody.Vypil ji na ex.Jak jí vracel prázdnou sklenku zahleděl se jí do očí.Možná schválně a možná omylem.Každopádně to v Claudii zanechalo nepopsatelný pocit tajemna.V tu chvíli však oba uslyšeli zachrastění klíčů v zámku a do bytu vstoupila Adriana.V první chvíli si vojáka ani nevšimla. "Ahoj, nesháněl mě…" vzhlédla na seržanta Caprilliho. "Dobrý den, někdo mi volal do práce kvůli nějakému školení,dost dobře jsem nepochopila co se po mně chce." " To je v pořádku, vysvětlím vám to, Seržant Caprilli" Řekl voják a podal Adrianě ruku. "Těší mě…" Claudia se vytratila z místnosti do svého ateliéru aby je nerušila v pracovních záležitostech.Rozdělala si barvy a natáhla na stojan nové plátno.Malování ji vždycky bavilo jako nikoho jiného z její rodiny.Její sestra byla spíše na počty a chemii.Proto také dostala místo v laboratoři u armády.Zatímco ona se, mnohdy až do noci, učila na přednášky.Studovala vysokou akademickou školu umění a své obrazy prodávala po internetu, příležitostně na aukcích.Sem tam ji někdo požádal, jestli by mu nevymalovala pokoj a slušně ji za to zaplatil, nebyli však se sestrou žádní boháči.Za to si však malý byt 4+kk zařídili podle svého gusta.I když byl byt společný, bylo vidět v kterém pokoji bydlí Adriana a v kterém Claudia.Adriana měla žluté stěny a světlé hnědé poličky s pečlivě uloženými papíry a velký pracovní stůl na kterém si hověl nootebok,a měla krásně bílé a vždy čisté okno a než každý den odešla do práce, měla perfektně uklizeno. Claudia měla jednu stěnu zelenou a na ní pověšené vojenské maskování.Druhá stěna měla modrou barvu na níž se leskli malé bublinky.Další stěna byla vymalovaná na motivy pouště a pár velbloudů vyobrazen vpravo vypadal jako by vystupoval z malby.Na poslední stěně se pásli dva koně - hnědáci.V pozadí byla louka a les.Střešními okny pronikali do místnosti paprsky světla, které olizovali houpací sít která nahrazovala postel.Na podlaze pokoje byly černé, lesklé dlaždice.Tady byla Claudia doma.
            Nazítří se Claudia probudila kolem sedmé.Oblékla si župan a zamířila do obýváku.Zapnula si televizi a dala vařit vodu na kávu.Pohodlně posnídala a šla se osprchovat.Zatímco jí po nahém těle stékala voda, přemýšlela nad vojákovým včerejším pohledem.Měl jílově žluté oči, jaké ještě u nikoho neviděla.Ani si ho moc neprohlížela, Třeba má něco s Adrianou.Pomyslela si.Oblékla se a připravila si věci na přednášku kterou měla kolem deváté.

S mužem nazeleno 3.část

5. dubna 2010 v 12:00 | @lex |  Moje příběhy
. "Erharde, kámo tak co? Co ty plány? " "Hele Eliáši, já ted nemám čas, ještě něco dodělávám a…" "Jo doděláváš, ahaaaa" zašklebil se když Claudia vykoukla zpoza dveří.Muž se zadíval do země. " A mě bylo divný, proč jsi doma do půli těla nahej, ou tak to sorry že ruším!" breptal Eliáš a celý zrudnul. "Heled nemám na tebe náladu hochu, co teda chceš?" "Ehm, e no…já ne.Jen šéf potřebuje ty návrhy na maskování." Kníkl když si všiml výrazu seržanta Caprilliho. Erhard se otočil, došel do obývacího pokoje, sebral ze stolu dvě čtvrtky srolované a ovázané gumičkou a vrátil se zpět ke dveřím. " Na, a pozdravuj ho…" dodal ironicky. "Sorry že sem tě otravoval" omluvil se Eliáš a plácl Caprilliho po rameni.Ten se usmál a oba naráz pronesli "Jsem přeci jen pěšák".Erhard zavřel dveře a posadil se na pohovku. "Známý?" otázala se opatrně Claudia. "Kdyby jen známý - bratranec!" pousmál se.Dívka si až ted všimla nástěnné fotografie, jejíž velikost byla dobře 2x2 metry. "To je z mise v Afghánistánu rok 2002" řekl. Claudia sebou trhla.Jak věděl kam se dívám? Voják ale pokračoval: "Bylo tam krásně.Ráno jste e mohla probudit klidně už ve čtyři hodiny, a slunce vám na poušti olizovalo tvář.Bylo to nejnádhernější místo, na jakém jsem kdy byl. Ale cvičení byla nebezpečná, a ještě víc pak samotné úkoly." Osmělila se a přisedla si k němu na gauč. "Třeba třikrát za den nás volali do hlavního stanu, abychom se oblékli do plné polní a nasedli do transportérů" díval se skrz stěnu, jako by si všechno živě viděl zpátky. "Měl jsem pozabíjet rodinu jednoho z fašistických vůdců tamní organizace.Otevřel jsem dveře do toho hliněného domu a uviděl malé děvčátko jak se točilo kolem matky, která vařila v černé kuchyni." Přeskočil mu hlas. "Ona se otočila a jen chytila dcerku kolem ramen a začala se po afghánsku modlit.Já jsem sklopil zbraň a šáhl do kapsy.Měl jsem tam od oběda desetidolarovku.Všechny naše peníze se měnili za dolary už na základně.Podal jsem jí bankovku a dívenku jsem pohladil po vlasech.Pak jsem, bez jediného výstřelu a krveprolití, vyšel ven a vrátil se na základnu.Generál McFood nařídil mou okamžitou deportaci zpět domů a znemožnil mi postoupit na další misi." Oči měl náhle se skleněným odleskem a upíral svůj pohled stále skrz zed.Položila mu ruku na rameno. "Udělal jste správnou věc, Erharde." Pousmál se. "Když už vy znáte mé jméno, můžu znát vaše?" "Jsem Claudia" odvětila a vtom si uvědomila, že se ho dotýká.Rychle ruku zase odtáhla. "Pojdte dojdeme si někam na oběd, určitě máte hlad." Zvedl se z pohovky a odešel do předsíně. Vrátil se s hromádkou jejích věcí v rukou. "Děkuju" řekla vděčně a začala se oblékat. "Claudie?Znáte restauraci Rivalův sen?"

S mužem nazeleno 2.část

5. dubna 2010 v 10:16 | @lex |  Moje příběhy
Podívala se z okna - poprchávalo.Vzala si z kuchyňského stolu
mobil, klíče od bytu,připravenou svačinu a naházela to všechno do batohu.Obula si tenisky a otevřela dveře do chodby.Ještě se otočila jestli nenechala rozsvíceno a udělala pozadu krok na chodbu.Do někoho vrazila. Vyjekla leknutím a prudce se obrátila.Byl to seržant Caprilli a přátelsky se na ní usmál. "Vyděsil jsem vás slečno?" zeptal se a úsměv mu zmizel z tváře. " Jo, pořádně jsem se lekla!" rozdýchávala Claudia úlek zatímco zamykala byt. "Ehm, Adriana už je pryč?" zeptal se jakoby mimoděk. "Ano, odchází do práce kolem páté, ale dnes odjela na školení.Vrátí se až zítra odpoledne. " odvětila a protáhla se kolem jeho svalnatého těla ke schodišti.Jak sestupovala dolů, slyšela svoje tiché kroky a jeho mohutné dopady těžkých kanad.Ani jeden nepromluvil jediné slovo. "Nashle!" prohodila, když se rozdělily u východu z věžáku. "Zatím!" řekl voják a pomalu se loudal směrem ke kasárnám. Zkrátím si to přes Malou čtvrt… Rozhodla se Claudia, přestože věděla, kolik pobudů a ničemů tam má svá doupata.Jak šla špinavou uličkou, zaslechla za sebou rachot.Otočila se, ale nikdo tam nebyl. Obrátila se, že půjde dál ale před ní stál velký statný chlapík a ze sklepů a odpadků vylézali další.Pomalu mířil k ní. "Copak dělá taková slečinka tady, v naší čtvrti? Tady na takový luxus nejsme zvyklí!" uchechtl se a vytáhl nůž.Začal si s ním hrát mezi prsty a Claudii se začali podlamovat kolena.Chtěla utéct, chtěla se rozběhnout ulicí zpět, ale nohy ji neposlouchali.Místo úprku stála na místě a hleděla na ty zkřivené obličeje možná zločinců, možná jen obyčejných vrahů.Jeden se rozběhl přímo k ní a než stačila cokoli udělat, měla v puse špinavý roubík a další z výtržníků ji chytil za nohy.Kopala a chtěla se z toho sevření vyprostit, ale nebylo to nic platné.Už ji drželo nejmíň šest mužů.Jeden ji nožem řízl do ramene a druhý ji kapesní kudličkou odřízl batoh z ramen.To je konec, ted si se mnou udělají co budou chtít! Myslela na nejhorší, když v tom uslyšela výstřel.Ostrý zvuk se rozlehl mezi ošuntělými domy a dívka se v tu chvíli ocitla na zemi v blátě a odpadcích. Z ramene jí crčela krev a hnědé vlasy se jí rozpustili z culíku.Rozpršelo se naplno a krev se mísila s kapkami deště a stékala dívce po rameni dolů.Tričko už měla celé zakrvácené.Rozplakala se.Neplakala bolestí, nenaříkala nad ztrátou mobilu ani klíčů, plakala úlevou.Ucítila jak ji někdo bere do náruče.Zvedl ji lehce jako pírko a kráčel ulicí zpět.Vzhlédla.Byl to seržant Caprilli.Z jeho uniformy cítila střelný prach a vůni vody a lesa.Podívala se na své rameno, viděla, jak ji krev stéká proudem po kůži a špiní mu jeho krásnou zelenou košili.Zatočila se jí hlava.Asi bude lepší, když zavřu oči. Řekla sama sobě.Na ničem jí už nezáleželo.Jakmile zavřela oči, zmizeli její myšlenky v nenávratnu.
            Otevřela pomalu oči.Zírala na bílý strop. Kde to jsem?
Ptala se v duchu a vtom se rozpomněla. Posadila se prudce na posteli a v rameni ucítila ostrou, palčivou bolest.Ránu měla pečlivě zavázanou.Vstala a zjistila, že je jen ve spodním prádle.Zděsila se.Co se mnou ten voják udělal? Přemítala a zamířila po špičkách do jiného pokoje.Kuchyň byla prázdná.Z další místnosti se ozývalo pískání. Seržant Caprilli seděl na zemi a čistil si kanady.Byl do půl těla nahý.Claudii se zatajil dech nad jeho svalnatým tělem.Při čištění si pískal Náruč plnou tulipánů měla.Zaklepala na futro dveří.Muž se otočil.
"Jak je vám?" otázal se.
    

                                                                                                  
"Mohlo by to být i lepší" odvětila s vynuceným úsměvem.
"Nebolí vás hlava, netočí se vám?" přejel ji starostlivým pohledem.
"Ne.Děkuju za záchranu" chabě se usmála.Připadalo jí to jako scéna z filmu.
"Rádo se stalo." Dál se věnoval levé botě.
Zašla za roh a sesunula se k zemi.Je sama uprostřed cizího bytu, s cizím mužem a ještě ke všemu je jen v kalhotkách a podprsence. "Kde je koupelna?" zeptala se. " Přímo proti vám jsou troje dveře.Ty prostřední " odpověděl. Vstala a opustila obývací pokoj.
            "Kolik je hodin prosímvás?" ptala se když po chvíli vylezla z koupelny. "Půl jedné" odvětil. Půl jedné?Panebože…no, alespoň mám jasno v tom, že půjdu zítra na dvouhodinovou přednášku.Nebo si mám od Effie opsat poznámky? Ptala se sama sebe. " Jak dlouho tu smím zůstat?" zeptala se.Chvíli bylo ticho a pak slyšela jak se zvedl z pohovky.Šel k ní.
Stále byl bez trička.Ted když byl blízko ní, si mohla všimnout každé vypracované linie na jeho břiše, každé rýhy na hrudníku.Nikdy se k žádnému cizímu muži nedostala takhle blízko. "Můžete tu zůstat jak dlouho budete chtít.Dnes nejdu do služby " přistoupil blíž.Cítila, jak se jí chvěje celé tělo.Hleděli si navzájem do očí a byli od sebe už jen malý kousek, oba polonazí.Vztáhl ruku k její tváři. Už se jí téměř dotkl, když uslyšeli řinčení zvonku. "Erharde? Chlape seš tam? " Seržant Caprilli se však stále díval na mladou dívku. "Neměl byste jít otevřít? Třeba vás potřebují " zašeptala a její pohled byl náhle nejistý. Pousmál se a odešel otevřít.